

Šavle pochází z Asie a jako první je do střední Evropy přivezli avarští nájezdníci v 6. století našeho letopočtu. Tyto nejstarší typy šavlí se odlišovaly od mečů pouze prohnutou jednosečnou čepelí. Později se s těmito zbraněmi setkávali křižáci při svých výpravách do Palestiny. Proti „železným pánům” však šavle nebyla příliš účinná, a tak se až do 14. století v Evropě nerozšířila. V 15. a 16. století válčili Evropané téměř nepřetržitě s tureckými vojsky vyzbrojenými šavlemi, které se dostaly až na naše území.
V 2. polovině 16. století se začali vyzbrojovat šavlemi především Poláci, Maďaři, Chorvati a částečně také Italové. S odložením brnění v 17. století získala šavle nadvládu nad mečem a téměř jej vytlačila z výzbroje jízdy i pěchoty. Dnes je šavle nezbytnou poboční zbraní důstojníků při významných událostech a vojenských přehlídkách téměř všech armád naší planety.
První palaše se objevily už v 15. století, ale širšího uplatnění se jim dostalo až v 16. století. V rakouské armádě byly zavedeny jako předpisové zbraně po roce 1700 a sloužily až do 1. poloviny 19. století. Ve Francii a Německu používaly palaše některé jízdní jednotky až do 1. světové války.
Laikovi může palaš připomínat šavli s rovnou čepelí. Palaš má jednoruční, někdy mírně prohlou rukojeť s dlouhou rovnou příčkou a jednoduchou záštitou, někdy doplněnou košem. Čepel je u některých typů broušena jednostranně a u jiných dvoustranně, rozlišujeme tedy čepel jednosečnou a čepel dvousečnou.