Žádný policista, ale strážník
Po vzniku svobodného Československa se důležitou složkou k udržování mocenského aparátu stala policie, v podstatě převzatá ze zaniklé rakousko-uherské monarchie. Budování státní policie neboli Sboru stráže bezpečnosti zpočátku naráželo na malý počet úřadů v českých zemích, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, neboť naprostá většina policejních orgánů podléhala samosprávám měst a obcí. Ačkoli proces zestátňování policejních složek byl definitivně ukončen až se vznikem SNB po druhé světové válce, již od dvacátých let se dařilo policii organizovat a konsolidovat. Tak se na konci třicátých let nacházely státní policejní úřady ve všech politicky, průmyslově, ekonomicky a jinak bezpečnostně důležitých místech republiky.
Podle zákona z r. 1920 byla vláda oprávněna zřizovat státní policejní úřady (SPÚ) na území celé ČSR, kde to považovala za vhodné. K policejním orgánům patřil i neuniformovaný sbor, jehož příslušníci plnili zpravodajské, detektivní a jiné úkoly. My se však budeme zabývat policií uniformovanou. Její hlavní úkoly spočívaly v boji proti zločinnosti, plnění různých dopravních a pořádkových funkcí, v kontrolní činnosti a potlačování protistátních aktivit, atd. Některé zásahy (např. potlačování občanských nepokojů) prováděla policie vlastními silami, při větších akcích jí vypomáhalo četnictvo.
S jistým zjednodušením lze říci, že státní policie působila v obvodech větších statutárních měst, zatímco na venkově konalo bezpečnostní službu četnictvo a obecní policie. Vzhledem k tomu, že státní policie plnila dlouhou řadu úkolů, nebyla její uniformovaná část oficiálně označována jako policie, ale titulem Sbor uniformované stráže bezpečnosti ČSR (SUSB). Ve dvacátých letech byl dokonce výraz „policista“ považován za nevhodný, a nahradilo jej slovo „strážník“.
Příslušníci SUSB
Naprostá většina příslušníků uniformované stráže bezpečnosti plnila své úkoly pěšky. Kromě toho však ve větších a významnějších lokalitách, především v průmyslových městech, byly zřizovány jízdní bezpečnostní oddíly. Řady uniformovaných bezpečnostních složek doplňovali převážně dobrovolníci po ukončení presenční vojenské služby.
Příslušníci sborů se dělili na úředníky a gážisty mimo hodnostní třídy. V uniformovaném bezpečnostním sboru mělo na každých 100 gážistů připadat 32 strážníků, 38 nadstrážníků, 20 obvodních inspektorů II. třídy a 10 obvodních inspektorů I. třídy. Svobodní a bezdětní ovdovělí gážisté mimo služební třídy (v SUSB) mohli využít ubytování v kasárnách.
Nový gážista musel splňovat tyto požadavky:
- československé státní občanství,
- věk nejméně 22 a nejvýše 35 roků,
- zachovalost a čestný dosavadní život,
- tělesné a duševní zdraví, jakož i tělesná a duševní způsobilost k službě,
- úplná znalost jazyka státního, oficiálního, po případě znalost jiných řečí k výkonu služby potřebných.
Uniformovaný gážista musel mj. – konat hlídky a pochůzky, eskortovat a hlídat vězně, poskytovat první pomoc zraněným, vykonávat telefonní a telegrafickou službu, a mnoho dalších úkolů, daných předpisy nebo příkazy nadřízených. Samozřejmě, že za dobré plnění povinností mohli gážisté (a nejen oni) očekávat pochvalu, povýšení, finanční odměnu atd.
Pokud jde o oprávnění k použití zbraně, dle znění zákona z r. 1922:
„Členové sboru stráže bezpečnosti mají, konajíce službu, zákonem ustanovená práva stráže civilní vojenské, používající právní ochrany těchto stráží a smějí užíti zbraně, šetříce předepsané opatrnosti, jen v těchto případech.
- v případě nutné obrany, aby odvrátili násilný útok, jenž na ně byl učiněn, nebo jímž se život jiné osoby ohrožuje;
- nelze-li jinak překonati odpor, směřující k zmaření jejich služebního výkonu;
- aby zamezili útěku nebezpečného zločince, jehož nemohou jiným způsobem zadržeti.“
Roku 1936 nastaly změny v organizaci policejní bezpečnostní správy a služby. V prvé řadě nás může zaujmout, že v právní úpravě z toho roku se již hovoří o „policejních strážních sborech“, oproti staršímu (1922) termínu „Sbor stráže bezpečnosti“.
Podle vládního nařízení č. 51 ze dne 6. března 1936 měly státní policejní úřady i nadále pečovat o veřejnou bezpečnost a klid, starat se o bezpečnost osob a majetku, udržovat veřejný pořádek a „bdíti nad veřejnou mravností“, atd. Zároveň s tím měly úřady evidovat obyvatelstvo a cizince a plnit úkoly, které jim ukládaly konkrétní předpisy. V kompetenci vlády zůstávalo zřizování a rušení státních policejních úřadů a stanovení jejich sídel a právních obvodů.
V čele státního policejního úřadu v Praze (zde se již znovu setkáváme s výrazem „policie“) stál policejní prezident. Přednosty ostatních státních policejních úřadů byli policejní ředitelé nebo policejní správci. Policejní prezident a policejní ředitelé byli podřízeni zemskému prezidentu a ministru vnitra, policejní správci policejnímu hejtmanovi, zemskému prezidentovi a ministru vnitra.
V témže roce 1937 byly policejní úřady posíleny potřebným počtem úředníků, zřízenců a pomocného personálu. Ministerstvo vnitra rozhodovalo o případných změnách působiště pro úředníky státní policejní služby; gážisty mimo hodnostní třídy překládal do jiného působiště (nebo dával do výslužby) zemský úřad ve svém správním obvodu. O případném přeložení do jiného působiště mimo správní obvod rozhodovalo ministerstvo vnitra.
Oprávnění a povinnosti příslušníků policie byly v podstatě stejné, jako dříve. Nicméně – což je poměrně zajímavé – oproti pravidlům z r. 1922, se v r. 1936 změnil systém pokut. Policie byla zmocněna, aby za správní přestupky osobám přistiženým při činu ukládala peněžité pokuty, s jejich výběrem přímo na místě. Ovšem, pokuta placená v hotovosti nesměla přesahovat částku 300 Kč (v jednotlivém případě). Navíc osoba postižená při činu musela být ochotna pokutu zaplatit, a samotné ukládání pěněžitých pokut bylo ohraničeno mnoha právními předpisy. Pokud se stalo, že přestupce byl ochoten pokutu zaplatit, ale nemohl tak na místě učinit, vydal policista trestní příkaz s údaji, kde a jak má být pokuta zaplacena, spolu s poučením o následcích nezaplacení. Nedošlo-li k úhradě pokuty ve stanoveném termínu, nastoupilo řádné trestní řízení.
Uniformy
I když je to k nevíře, přesné datum zavedení jednotné uniformy pro čs. bezpečnostní sbory není známo. Jasné však je, že musela být vytvořena jakási „výstrojní regulace“, a od počátku 20. let již naši strážníci štrádují po ulicích v jednotných „rovnošatech“ – alespoň napohled.
Od počátku však nosili tmavomodré blůzy a černé kalhoty. Blůza s uzavřeným ležatým límcem, byla opatřena páry náprsních a bočních kapes s vykrajovanými příklopkami, dragounem (petlicí vzadu) a kulatými manžetami. V r. 1931 byly zavedeny červené podlouhlé výložky na límci, které nahradily dřívější rukávové štítky; hodnostní označení je pak umístěno na nich. Červené byly také paspulky na příklopkách kapes a dragounu (příp. i na přednici blůzy). Knoflíky a hodnostní označení stříbřité, pro vyšší hodnosti zlatisté (poslední v podobě rozet).
Pokrývku hlavy tvořila tmavě modrá brigadýrka s okolkem potaženým černým mohérem, se šňůrkou/kordonem, vpředu s odznakem, jehož ústředním motivem byl znak ČSR. Za nějakou dobu byla zavedena také specifická přilba (údajně vycházela ze vzoru 1919 pro pražskou dopravní stráž) z tvrzené plsti (/některé zprávy hovoří také o korku), černé barvy, s kovovou garniturou, jejíž hlavní část tvořil čelní emblém se stylizovanými iniciálami RČS na červeném podkladu. V r. 1931 byl tento emblém vystřídán státním znakem. Kalhoty policejní uniformy byly černé, ať již se jednalo o pantalóny k polobotkám, nebo rajtky k jezdeckým holínkám. Řidiči motorových vozidel obdrželi černí celokožené brigadýrky.
K dalším významným změnám došlo v roce 1938, pod dojmem očekávaného konfliktu. Tehdy byl z blůzy odstraněn dragoun, tvar hodnostních rozet se změnil na šesticípé hvězdičky, které byly umisťovány i na pokrývku hlavy. Policie tehdy začala přebírat názvy hodností, podobné četnickým, přibližujícím se armádní terminologii. Navíc se šatník policistů rozšířil o některé části, jako je čapka lodička, zimní beranice („papácha“) atd.
Výzbroj
Příslušníci uniformované policie byli vyzbrojeni převážně pistolí, případně i šavlí a puškou s bodlem. Nejčastěji strážníci k různým zásahům používali gumový obušek. Tvořil základní součást služební výstroje všech policistů kromě důstojníků. K výstroji patřila kovová píšťalka, sloužící především k přivolání pomoci, když byl strážník v nouzi, nebo při pronásledování pachatele. Používala se rovněž k vydávání smluvených signálů, zejména při potlačování demonstrací. Píšťalka byla vyrobena z bílého kovu; úředníci měli šňůrku k píšťalce zlatou, obvodní inspektoři stříbrnou, ostatní zaměstnanci (strážníci) červenou. K zadržení pachatele sloužila pouta nebo tzv. svěrací řetízek.
Výzbroj čs. policie v 30. letech:
- Černý gumový obušek dlouhý 40 cm.
- Pistole vz. 27 (dosluhovala i starší vz. 24).
- Šavle vz. 27.
- Karabina vz. 24 (do služby se nosila jen za mimořádných okolností).
Stráž obrany státu
V polovině třicátých let si čs. vojenští odborníci začali uvědomovat, že příští ozbrojený konflikt kdekoli v Evropě bude zahájen bleskovým úderem bez předchozího formálního vyhlášení války. Jako preventivní opatření proti této hrozbě měl posloužit speciální bezpečnostní sbor – Stráž obrany státu (SOS, lidově „sosáci“). Tento sbor vznikl na základě vládního nařízení č. 270/1936 sb. (schváleno 23. října 1934) a existoval v l. 1936 až 1939. Sestával z příslušníků četnictva, státní policie a finanční stráže, kteří běžně vykonávali svou službu u výše uvedených institucí, v případě ohrožení bezpečnosti republiky však byli v rámci SOS aktivováni a posíleni o záložníky s trvalým bydlištěm v blízkosti nasazení. Po vyhlášení částečné mobilizace 20. května 1938 činil počet příslušníků SOS 27 000 mužů; v září 1938 se počet zvýšil na 29 611 mužů. Příslušníci SOS byli organizováni do praporů, rozmístěných podél celé státní hranice, tj. od Falknova (dnešní Sokolov) v západních Čechách, až po Chust v Podkarpatské Rusi.
Pro policisty v rámci SOS se puška stala samozřejmostí. Výzbroj jednotek se rozšířila o ruční granáty a lehké kulomety vz. 26, ačkoli o ně byla nouze.
Již na jaře 1938 se v SOS projevily vážné nedostatky, především nevyjasněná podřízenost vyšším orgánům ministerstva vnitra a ministerstva obrany. Nedostatečně byl propracován plán využití SOS, který nepředpokládal činnost vnitřního nepřítele ve větší míře. Stávalo se také, že velitelé menších jednotek SOS v nich nedokázali udržet součinnost, a tak se činnost rozpadala na akce jednotlivců bez vzájemné podpory. Projevovaly se mezery příslušníků ve vojenském výcviku atd. Přesto však „sosáci“ s velkou obětavostí plnili své úkoly, místy až do chvíle rozdělení republiky a nacistické okupace.
Při bojích s německými, maďarskými, polskými a ukrajinskými extrémisty, které trvaly od září 1938 do března 1939, utrpěla SOS ztráty ve výši 84 padlých a 270 raněných.
Želvy ve službách SOS
Přestože nadpis této kapitolky zní podivně, zakládá se na historických reáliích. Strážcům naší hranice v druhé polovině 30. let skutečně asistovaly „Želvy“ – ovšem nikoli sympatičtí plazi s krunýřem, obrněná vozidla, která si tuto přezdívku vysloužila. Jednalo se o devět vozidel s označením PA-II (OA vz. 23 nebo 24), výrobky plzeňské Škodovky z první poloviny 20. let minulého století.
Tehdy, krátce po vzniku svobodného Československa, patřilo k prioritám budování silné, dobře vyzbrojené armády. Její nedílnou součástí se stala tzv. útočná vozba, jak se tehdy nazývalo tankové (či obrněné) vojsko – zbraň, jejíž výhody se projevily na bojištích Velké války, i v menších konfliktech, které i následovaly. Tak se také u nás, již od podzimu 1918 a pak v následujícím roce, dva obrněné automobily Lancia rychle zapojily do bojů o Slovensko s Maďary.
Zakrátko však vyvstala potřeba našich „vlastních pancířů“, a tak vznikl projekt obrněného auta s otočnou věží, označeného jako PA-I (pancéřový automobil I), jehož výroby se ujaly Škodovy závody v Plzni. Dva prototypy obrněnce však mezi vojáky nevzbudily velké nadšení, takže konstruktéři navrhli nový model.
Ten z větší části „vychytal mouchy“ svého předchůdce a mnohem lépe splňoval dobové parametry. Bylo to dvounápravové vozidlo bez věže, které po svém předchůdci zdědilo mj. dvojí řízení, což znamená, že mohlo jet vpřed i vzad, aniž by se muselo otáčet – výhoda na úzké cestě nebo v náročném terénu. Vozidlo dostalo označení Škoda PA-II, neoficiálně též OA vz. 23 (obrněný automobil vzor 1923, příp. 24).
Charakteristickým znakem vozidla byl jeho elegantní, symetrický, aerodynamický tvar. Ten mu dávala speciálně tvarovaná korba z pancéřových plátů, připomínajících želví krunýř. Pláty o tloušťce 3–5,5 mm poskytovaly osádce jistou ochranu proti střelám z armádních pušek, jejich výroba však nebyla levná. Tvarování plátů pomocí šablon měly na starost hutě Poldi Kladno, a jejich výroba i následné slícování bylo náročné na výrobu a tudíž i na finance. Hlavně proto ministerstvo obrany objednalo jen 12 kusů pancéřových vozidel, z nichž tři byly v r. 1927 předány rakouské policii. K výcviku osádek sloužil jeden (později jeden další) podvozek bez korby.
Osádku „Želvy“ tvořilo 5 mužů (dva řidiči, dva střelci, velitel). Hlavní výzbroj sestávala z pěti těžkých kulometů, původně Maxim 08 (ráže 7,62 mm Mauser), od konce dvacátých let „domácích“ vz. 24, ráže 7,92 mm. Osádka měla k dispozici ještě signální pistoli, trhavinu a ruční granáty.
Vojenská služba PA-II skončila v r. 1936, kdy bylo v rámci modernizace útočné vozby všech devět strojů vyřazeno. Tím ale příběh našich „malovaných želv“ nekončí. Na odpočinku ve skladech byly do podzimu 1937, kdy je všechny (vč. cvičných podvozků) odkoupilo ministerstvo vnitra. Pak bylo po třech vozech přiděleno policejním ředitelstvím v Liberci, Moravské Ostravě a Mostě.
Ačkoli nevíme přesně, jak si PA-II ve službách bezpečnostních složek počínaly. Každopádně se podílely na obnově pořádku v našem pohraničí, a zasahovaly ve prospěch SOS. Je zřejmé, že obrněnci netypického vzhledu, s pestře maskovanou korbou ježící se kulomety, museli pozvedávat morálku ochránců hranic a ochlazovat bojový zápal henleinovských bojůvek.
Slovenský epilog
Černobílé fotografie v obrázkové příloze pocházejí z pozůstalosti pana Edmunda Soóse/Slaného ze Slovenska. Jeho příběh má zřejmě mnoho společného s těmi, jaké zažívalo mnoho dalších jeho kolegů a kamarádů.
Edmund/Edo Soós absolvoval v r. 1936 Školu státní stráže bezpečnosti v Moravské Ostravě. S velkou pravděpodobností se pak stal členem SOS, přestože o tom nemám konkrétní zprávy. Pak přišel rok 1938 a s ním mnichovská zrada, která se stala příčinou dalších neštěstí – odtržení Slovenska a okupace zbytku Čech a Moravy v březnu následujícího roku. Ještě kolem 14. března 1939, v době vyhlášení slovenského státu, „sosáci“ kladli hrdinný odpor přesile útočníků na východním Slovensku a v Podkarpatí.
Pak se množství policistů bývalé ČSR nechalo převést do služeb nových režimů, protektorátního a klerofašistického. Jejich stejnokroje se tehdy, v l. 1939–1945 změnily jen málo, v prvé řadě byly původní státní symboly na pokrývkách hlavy, přezkách vycházkových opasků atd. vystřídány novými. Na brigadýrkách slovenských policistů se objevila orlice, připomínající (nikoli náhodou) „výsostný znak“ III. říše.
Policisté na Slovensku plnili takřka stejné úkoly, jako dříve, s tím, že museli přijmout (mnozí jen naoko) pravidla „nového světového řádu“. Spojencem Slovenské republiky se stalo mj. horthyovské Maďarsko, paradoxně se však projevovala tradiční slovensko-maďarská nevraživost. Tak i „strážmajster“ Soós musel čelit projevům šikany, což jej donutilo „poslovenštit“ si jméno na Slaný.
Jeho služební činnost během války mi není známa, netuším ani, zda se nějak zapojil do odboje. Každopádně však vykonával svou službu dobře, dočkal se povýšení a v r. 1942 založil rodinu s četným potomstvem.
První léta existence Slovenské republiky se pro její obyvatele nesla ve znamení relativního poklidu a prosperity. Nicméně, jak válka pokračovala, projevovaly se její negativní stránky čím dál více. Zlé časy vyvrcholily německou okupací a krvavými boji, trvajícími od podzimu 1944 do jara 1945.
Po osvobození přišel rok 1948, kdy se vlády v Československu na dlouhá léta chopili komunisté. Změny se týkaly také policie, již po válce přejmenované na Sbor národní bezpečnosti (SNB; na Slovensku Zbor národnej bezpečnosti – ZNB). Mnoho jejích (a nejen jejích) členů, kteří se nehodili do krámu novému režimu, bylo odstaveno ze služby, degradováno, zatčeno, popraveno. V rámci těchto čistek se také Edmund Slaný musel rozloučit s uniformou a jako strojní zámečník se zapojit do „výrobního procesu“. A jistě není od věci názor, že tyto změny zasáhly i jeho psychiku …

Rekonstrukce hraničního sloupu Československé republiky a závory IPPEN, na Pohansku u Břeclavi.

Policejní obušek z 20. – 40. let minulého století.

Chlouba čs. zbrojního průmyslu – lehké kulomety ZB vz. 26 a exportní ZB 30. Vzorem 26 byly vyzbrojovány také jednotky SOS (KVH Mikulov)

Policejní píšťalka z první poloviny 20. stol.

Čs. policie z 30. let. Zleva: strážníci pěší a jízdní bezpečnosti a důstojník v zimním plášti; dole nákresy zadní části blůzy a pláště, čepicový odznak, pod ním hodnostní označení (odshora) – obvodní inspektor I. třídy, okresní inspektor I. třídy.

Blůza, „buřinková“ přilba a opasek s pouzdrem na pistoli (vz. 27) strážníka Sboru stráže bezpečnosti z r. 1931. Plechový štítek se služebním číslem byl na blůze umístěn v případě, že strážník neměl na hlavě přilbu, ale čepici. (Historie četnictva a policie – PČR)

Dobová mapa policejních ředitelství a policejních úřadů na území Republiky Československé (Wikipedie)

Reenaktoři v uniformách slovenských bezpečnostních složek (1939–45), zcela vpravo stojí strážmistr policie

Tablo Školy státní stráže bezpečnosti v Mor. Ostravě

Prozatímní strážník Edmund Soós

Důstojníci slovenské policie tehdy populárním motocyklu s bočním vozíkem

Strážník čs. policie Edo Soós. Tuší, co všechno má před sebou?

Nastoupená jednotka slovenské policie se služebními motocykly a autem

Příslušníci čs. ozbrojených složek z 30. let (uprostřed policista, vpravo vojín armády, vlevo četník??)

Příslušníci slovenské pěchoty v pláštích, s puškami vz. 24

Moderní replika vozidla PA-II, v dobové zajímavé kamufláži (KVH Lanžhot)
Autor: Edgar Pachta
Hlavní zdroje:
- Historie četnictva a policie – Policie České republiky
- Další internetové zdroje s tématikou dějin čs. četnictva a policie




