

Halapartnou se bodalo do jezdců i koní, zahnutý zobec čepele stahoval k zemi rytíře, ostří sekery rozráželo hlavy nepřátel. V 16. století však vraždící prodloužená sekera zmizela z bojišť. Přešla do strážnic u městských bran a na ochozy hradeb. Proti houfům nepřátelských vojsk byla namířena děla, k udržení pořádku ve městě stačily stráže s halapartnami. Sekerovitá čepel se zmenšila, sekerka i zobec se staly spíše doplňkem dlouhého hrotitého bodce. Ze zbraně útočné se stala zbraň ochrany proti výtržníkům.
Strážci městského práva nosili halapartny prosté, podobné těm, které ještě v 19. století provázely české ponocné při jejich každonočních obchůzkách měst a městeček. V Praze byl velitelem takto ozbrojených městských stráží primátor, v ostatních městech purkmistr. Ten, kdo svíral rukojeť halapartny, představoval městské právo.

Vyšší společenské vrstvě příslušela halapartna palácových gard. Od 16. století náležela ke stejnokroji poddůstojníků, kteří nehybně stávali u dveří audienčních síní nebo vyřízeným krokem provázeli vladaře při slavnostních průvodech. Podléhali veliteli hradní stráže. Ať byli jakékoli národnosti, říkávalo se jim Švýcaři nebo německá garda, protože nosili zbraň pocházející ze švýcarsko-německých krajů.
Tělesná garda panovníka byla spolu s ním středem pozornosti všude, kde se objevila. Měla být důstojným doplňkem vladařského majestátu, čepele gardových halaparten musely působit hrozivě a zároveň i oslnivě. Proto jsou vykrajovány do obloučků, takže z jejich obrysu trčí na všechny strany hroty, které ve skutečnosti nejsou k praktickému použití. Listy čepelí se lesknou zlacením, které zdobí rytiny a leptání.
V Praze se zachovala jedna z těch, které císař Rudolf II. objednal 12. března 1577 u zbrojíře Oswalda Salzhuebera a rytce Hanse Stromaira v Augsburku. Měli spojenými silami vykovat a vyzdobit celkem 110 stejných zbraní. Rudolf II. tehdy převzal vládu po svém otci Maxmiliánovi II. Nová výzbroj císařovy osobní gardy byla zřejmě určena pro okružní cestu mladého panovníka, který měl v úmyslu navštívit všechny země české koruny, aby tam prvně v nové hodnosti projednal se stavy nutné vládní záležitosti.

Halapartna uložená ve Vojenském historickém muzeu se velmi podobá těm, které nosili členové tělesné gardy Ferdinanda I. Jejich halapartny byly vyrobeny v Innsbrucku v dílně Hanse Pollhaimera mladšího roku 1563. Hrotem čepele pražských halaparten probíhá po celé délce výrazné žebro, čepel hrotu končí nepříliš ostrou špicí, sekyrka i háček mají obloučkový obrys, též ostří sekery je vykrojeno obloukovým výřezem, takže se k sečné ráně naprosto nehodí.
Celou čepel, dlouhou 60 cm, pokrývají leptané a zlacené ornamenty ze Stromairovy dílny. Na lícní straně je umístěn monogram císaře R II., na rubu letopočet 1577 a písmena ADSIT — Ad-jutor Domini Sit Inimicis Timor (Pomocník Páně nechť je postrachem nepřátel). Pražská halapartna možná pamatuje turnaje, jichž se mladý císař zúčastnil v Praze v letech 1578 a 1579. V ruce gardisty jistě procházela chodbami opraveného královského křídla Pražského hradu, když se zde Rudolf II. natrvalo usídlil.
Stávala u dveří, jimiž k němu vcházeli diplomaté a dvořané, umělci i alchymisté. Byla tichým svědkem uměleckého ruchu a intrik, které provázely státnický úpadek Rudolfovy vlády. Jenom svědkem. Nikdy nepomáhala utvářet dějiny jako její předkové — prosté, pádné halapartny švýcarské pěchoty.