

Francouzsko-prusko/německou válku, která zuřila v l. 1870 až 1871, tedy před 155 lety, lze označit jako „první moderní konflikt v historii“. V této válce probíhala konfrontace pušek – jehlovek, přesto že byl jejich systém tehdy již beznadějně zastaralý. To však nevadilo mnoha pruským autorům, aby na jehlovku pěli „chvalozpěvy“, označujíce tuto zbraň za „nástroj k vytvoření Německé říše“. Toto tvrzení bylo poněkud nadnesené, zůstává však pravdou, že „stařenky“ konstruktéra Dreyseho stále na bojištích rozsévaly smrt.
Je samozřejmé, že jehlovka v r. 1841, kdy byla zavedena do výzbroje pruské armády, byla revoluční novinkou ve zbrojní technice. Bylo to poprvé, kdy armáda (ačkoli zpočátku ještě ne celá) obdržela pušku zadovku s válcovým závěrem a tzv. jednotným nábojem. Tento druh náboje již obsahoval zápalku, ucpávku, prachovou náplň a projektil v jednom obalu, a voják jej nabíjel zezadu. Při nabíjení voják přitáhl závěr pušky a tím otevřel nábojovou komoru; vložil do ní celý náboj, pak uzavřel komoru, čímž zároveň natáhl závěr. Tím byla jehlovka připravena k výstřelu. Nicméně, střílelo se dosud tzv. černým prachem, takže bojiště po pár salvách zahalila oblaka bělavého dýmu.

Puška Chassepot vzor 1866, s poniklovanou úpravou
Ačkoli se jehlovka ve srovnání s předovkami nabíjela rychleji a pohodlněji, měla i řadu nedostatků. Nejvážnějším nebezpečím pro pruské střelce bylo, že – zejména u starších jehlovek – byla nábojová komora poněkud „vytlučena“, takže špatně těsnila plyny. Jednotné náboje se tehdy ještě vyráběly z papíru nebo hedvábí, neměly dnes běžnou kovovou nábojnici, která by vojákovu tvář chránila před spalinami. Vojáci, vedení pudem sebezáchovy, se tak rychle naučili, že je bezpečnější střílet z jehlovek od pasu, než od ramene. Je víc než samozřejmé, že takto nemohli trefit žádný cíl.
Další nedostatek Dreyseho jehlovek spočíval v tom, že projektily nebyly „vedeny“ přímo vývrtem hlavně, ale zasekávaly se do kartonové podložky, která byla součástí náboje. Ta se od střely oddělila až po opuštění hlavně. K tomu však nemuselo dojít pokaždé, takže střela spolu s kusem kartonu letěla nekontrolovatelně a nemohla zasáhnout cíl.
Největší trampoty však vojáci zakoušeli s jehlou, podle níž zbraň získala svůj název. V momentu výstřelu musela jehla proniknout vrstvou prachu, až „napíchla“ zápalku. Pokaždé tak byla jehla vystavena účinkům spalování nebo exploze prachu. Tehdy používané materiály nebyly na takovou zátěž připravené, takže se jehla pod vlivem vysoké teploty dříve či později zlomila. Z toho důvodu bychom na bojištích mohli vidět mnoho pruských vojáků, kteří, místo aby stříleli po nepříteli, byli zaměstnáni výměnou jehly…
Proti pruské jehlovce nastoupila puška francouzského konstruktéra, která nad svým protějškem jednoznačně převažovala. První přednost spočívala v ráži – u francouzské zbraně to bylo pouhých 11 mm, oproti německým 15,43 mm. Z toho plyne, že projektil vypálený z šaspotky měl lepší trajektorii, vyšší dostřel a větší přesnost zásahu. Mnohem vyšší byla také průrazná síla střely.
Navíc, důkladné kaučukové těsnění závěru šaspotky zabraňovalo úniku plynů. A voják při nabíjení „ušetřil“ jeden úkon. Francouzský inženýr si také poradil s rizikem poškození jehly, protože zápalku umístil na samé dno náboje, bezprostředně za prachovou náplň. Náboje do šaspotky také postrádaly ucpávku, takže projektil vylétl přímo z hlavně.
Přes tuto a mnohé další technické výhody francouzských zbraní však ve válce 1870/71 došlo k tomu, co se stává v mnoha jiných konfliktech: nezvítězily lepší zbraně, ale lepší velení.
Zdá se být jasné, že konstruktéři zbraní již od éry doutnákového zámku si uvědomovali výhody zadovek, pokud by se ovšem nějak dal koncentrovat vysoký tlak plynů, vznikajících výbuchem střelného prachu. Díky velkému pokroku metalurgie a technologie během 19. stol., proběhlo mnoho pokusů k dosažení tohoto cíle, až byl křesadlový zámek vytlačen perkusním zámkem.
Rychlé vítězství Prusů ve válce proti Dánům v r. 1864 překvapilo vojenské odborníky celé Evropy, kteří byli ochotnější připsat pruský úspěch Dreyseho jehlovce – přestože dosud s nábojem s okrajovým zápalem – spíš, než lepšímu velení, výcviku a strategii. Jestliže byli evropští vojenští odborníci překvapeni výsledkem prusko-dánské války 1864, některé ohromil, některé dokonce vyděsil výsledek prusko-rakouské války o dva roky později, v níž Prusové vyzbrojení Dreyseho jehlovkami, rozdrtili Rakušany, vyzbrojené perkusními předovkami. (Nemluvě o tom, že vítězství pruských zbraní spočívalo spíš v mnohem lepší strategii, výcviku, disciplíně, taktice a logistice Bismarckově Pruské vojenské akademie v čele armády.)
Od konce 50. do 60. let 19. stol. pracoval na systému jehlového zápalu také francouzský konstruktér zbraní Antoine Alphonse Chassepot (1833–1905). Do r. 1866 vyřešil většinu problémů tak, aby jeho systém byl použitelný. Francouzští vojáci začali být vyzbrojováni puškou Chassepot – Fusil d’Infanterie Mle 1866; někdy také – Chassepot modèle 1866.

Puška Chassepot vzor 1866 – Značení před hledím
Závěr se skládá z otočného bloku, obvykle s 90stupňovou vůlí, který se vratně pohybuje vpřed a vzad, aby odkryl a poté utěsnil nábojovou komoru. Tento systém nebyl novinkou, sloužil již u pruského Dreyse od r. 1841 a existovaly různé další iterace, jako Carle. Nicméně, jak už bylo řečeno, výhody systému Chassepot spočívaly ve střelivu a těsnění závěru.
Stejně jako většina pušek s otočným závěrem z konce 60. a začátku 70. let 19. stol., i francouzské jehlové pušky fungovaly pomocí děleného můstku a zajišťovaly se proti pouzdru závěru pomocí jediného výstupku za klikou závěru.
Puška má jednodílnou pažbu, obvykle z ořechového dřeva, k níž je upevněna hlaveň dvěma objímkami (snad s pružinami) a přední krytkou (s pružinou). Vytěrák s rozšířeným plochým zakončením je uložen pod pažbou a zajištěn rozšířenou západkou, která zapadá do přední krytky. Otočná oka pro popruh se nacházejí pod horní objímkou a lícnicí pažby.
Mířidlo se skládá z obdélné základny s jednou lamelou připevněnou v přední části základny, které je otočné nahoru a vpřed, s označením nominálních hodnot dostřelu na spodní straně lamely (po jejím odklopení).
Hledí šaspotky má lamely vpřed vyklopené, jemné a štíhlé, ležící po sklopení mezi tenkými stěnami mířidel.
Původní puška vzor 1866 měla vytěrák s rozšířenou, plochou hlavicí s tulipánovitým zakončením, podobný, jako u starších předovek.
K šaspotce byl zaveden nový bajonet M. 1866, s mosaznou rukojetí a jataganovou čepelí, který se uchytával k samostatnému výstupku a čepu umístěnému na pravé straně úsťové části hlavně spolu s menším pomocným vodicím čepem na opačné straně hlavně.
Jehlovka M 1866 je dlouhá, ale dobře vyvážená jednoranná puška, kterou Francouzi s oblibou nazývají jako „elegantní“.
Autor: Edgar Pachta
Hlavní prameny: