

Přestože je rapír spíše dekorativní, nežli efektivní, může být přesto v rukou mistra, zbraní smrtelnou. V době, kdy se po celé Evropě zaváděly jako standardní vojenská zbraň meče se širokou čepelí, vyvinul se rapír postupně ve zbraň civilistů určitého sociálního postavení.
Rapíry byly v zásadě bodnými zbraněmi. Koše mohly být buďto výtvarně propracované, nebo prosté, ale ve většině případů to byla spíš první alternativa. Přestože se rapír často ztotožňuje především s Británií, poprvé se zřejmě objevil ve Španělsku a na Britských ostrovech se rozšířil teprve v 16. století. Právě v Anglii ale dosáhly rapíry své největší popularity jako symbol společenského postavení. V ediktu vydaném roku 1571 se například nařizovalo, aby byly šlechticům vstupujícím na dvůr Alžběty I. u rapírů nad stanovenou délkou ulamovány hroty.

Zpočátku se rapíry považovaly za útočnou zbraň, ale z dobových záznamů vyplývá, že se daly efektivně používat jen při hazardních akcích typu osamělý lapka nebo zpupný kupec. Doporučovalo se nosit k rapíru jako doplněk malý štít, ale v širším měřítku se zvyk zřejmě nikdy neujal – každý, kdo by to udělal, by se pravděpodobně společensky naprosto znemožnil. Jisté ale je, že při správném držení a využívání obou sečných ostří i bodného hrotu mohl být rapír velmi nebezpečný.
Díky dlouhé a úzké čepeli bylo, nicméně, mistrovské ovládání spíše výjimkou. Zdá se, že užívání rapíru upadlo ještě dřív, nežli zbraň dosáhla svého zenitu, přestože se bez určitého počtu herců opásaných touto zbraní zjevně neobejde žádný film ze šestnáctého století. V sedmnáctém století se vyvinuly delší a mohutnější čepele a rapír nahradila funkčnější zbraň – kord.
Obstarat si rapír není nemožné – ve skutečnosti zřejmě patří mezi nejčastěji nacházené zbraně v posledních stoletích. Je to navíc i jedna ze zbraní s nejbohatším zdobením, a to především na záštitě, takže je mezi sběrateli vysoce populární.