

Ceremoniálni meče se v pravém slova smyslu nikdy nenosily. Byly určeny pro rituální užívání při oficiálních obřadech. Tato tradice pravděpodobně vznikla v byzantské říši na samém počátku sedmého století. Nosič zbraně třímal v ruce hrotem vzhůru nahý meč jako symbol moci a prestiže panovníka, za kterým kráčel.
Takové meče obvykle mívaly širokou čepel a tvar rovnoramenného trojúhelníku. Byly pokryty rytinami vypovídajícími o čistotě a vznešenosti daného vládce. Prstence rukojetí bývaly obvykle z obyčejného bronzu, zatímco pochvu tradičně pokrýval rudý samet. V boji by tyto zbraně byly stěží k nějakému užitku.

Ještě dlouho poté, co se dvouruční meče začaly v bitvách považovat za bezcenné, je stále vyráběli specializovaní řemeslníci pro ceremoniálni účely. Kolekce ceremoniálních mečů, které bývaly vystavovány na obdiv při slavnostech, turnajových kláních, královských svatbách a pohřbech, tak, nebyly-li jinak k ničemu, určitě alespoň oslňovaly svou nádherou. Zbraně tohoto typu byly populární především v jižní Evropě, přestože se tento fenomén po 11. století rozšířil i po celém kontinentu.
Největší ceremoniálni meč, jaký se zachoval, je uložen ve zbrojnici londýnského Toweru. Patřil princi Eduardovi (pozdějšímu králi Eduardu V., jednomu z princů sídlících v Toweru) a vyroben byl vroce 1475, kdy byl jmenován vévodou z Chesteru. Tento meč měl německou čepel.