

Valdštejnova sláva dohasínala. Brzy bylo jasné, že upadl v císařovu nemilost, a jeho nepřátelé začali jeho neúspěchy prohlašovat za zradu. Dne 24. února 1634 vstoupila vojenská kolona doprovázející frýdlantského vévodu a nyní již sesazeného vojevůdce do Chebu. Valdštejn se ubytoval sám v honosném měšťanském domě. Jeho klid a bezpečnost střežila pravidelná vojenská hlídka, a navíc dva městští strážní.
Dopoledne 25. února strávil vévoda frýdlantský na poradách s věrnými veliteli své zbylé armády, Illovem, Trčkou a Kinským. Zatím se v jiném domě radili ti, kteří vojevůdce, po dlouhá léta oslavovaného, již odepsali. Tajný příkaz císaře Ferdinanda II. zněl: zavraždit Valdštejna i jeho společníky. První dějství krvavého příběhu se odehrálo na chebském hradě, kam byli pod záminkou hostiny vylákáni Valdštejnovi důstojníci. Tlupa dragounů, která se skrývala v hodovní síni, pak Illova, Trčku i Kinského zavraždila.
V noci, kolem jedenácté hodiny, se dragouni rozjeli k Valdštejnovu sídlu. Zahnali městské stráže a v krátké potyčce přemohli vojenskou hlídku. Dragounský velitel, který v potyčce zlomil kord, vytrhl kterémusi hlídkujícímu vojákovi partyzánu a s ní utíkal do prvního poschodí, kde byla Valdštejnova ložnice. Hluk knížete probudil, ale sotva učinil pár kroků od lože, stál před ním dragounský velitel Walter Deveroux s partyzánou v rukou. Než vojevůdce stačil pochopit, co se děje, pronikl hrot partyzány noční košilí do jeho prsou.

Jaká zbraň byla partyzána? Mnohdy se zaměňuje s halapartnou, jíž byly již v první polovině 17. století vybaveny některé oddíly vojska. Halapartna pozůstávala ze štíhlého hrotu, dlouhého asi 20 – 30 cm, který se ve spodní části rozbíhal na jedné straně do sekerkovitého, většinou půlměsícovitého tvaru, na druhé straně do hrotitého, vodorovného nebo mírně zahnutého zobce. Tulejí, dlouhou asi 15 – 25 cm, byla upevněna na násadě. Tyto zbraně se lišily dle stupně vojenské hodnosti. Partyzány měly naproti tomu listovou nebo ostře špičatou čepel symetrického tvaru, byly opatřeny hrotem jazykovým a stejnými výběžky po jeho stranách, čepel, dlouhá 30 – 35 cm a široká kolem 5 cm, byla upevněna na ratišti o délce 160 – 190 cm.

Partyzány patřily k výzbroji důstojníků. Také člen Valdštejnovy stráže, jemuž kapitán Deveroux vytrhl partyzánu, musel být důstojníkem, čepel partyzány bývala opatřena panovníkovými iniciálami a císařským znakem, zdobena leptáním případně zlacením a třapec kolem tuleje byl podle nositelovy hodnosti buď hedvábný, nebo ze stříbrného či zlaceného dracounu.
S partyzánami a ostatními obdobnými zbraněmi se rakouská pěchota rozloučila roku 1765 a do roku 1769 vymizely i z dalších vojenských útvarů. Dnes jsou již polozapomenutou, v našich očích kuriózní součástí někdejší důstojnické výzbroje a označením důstojnické hodnosti. A pouze staré rytiny připomínají krveprolití, při němž jedna z těchto zbraní učinila tečku za životem ctižádostivého a mocného vojevůdce z třicetileté války.